Co je teď potřeba dělat I. — Epistemická krize

Zítřejší uzávěrou si Česko jen kupuje čas. Ten je potřeba využít k řešení problémů. Co je teď potřeba dělat: Část 1.

“Epistemická krize”

Myslím že možná nejvážnější problém, který se v Česku rozvinul od léta, je něco, co bych nazval epistemickou krizí. Ztrátou schopnosti významné části společnosti mít sdílenou představu o realitě, která by tu realitu nějak zhruba správně odrážela.

To je dlouhodobější trend, který je jednou z nejvíc znepokojivých změn, které se v současné západní civilizaci dějí. Jen v případě COVIDu má vše velmi rychlou zpětnou vazbu.

Česko si v první vlně nepořídilo s COVIDem “přímou zkušenost”, takže modely lidí nejsou ukotvené v osobní zkušenosti typu smrti někoho, koho by osobně znali, ani blízké zkušenosti typu zaplněných nemocnic. Sdílená realita první vlny byla založená na zprávách z médií a ze zahraničí.

Paradox úspěchu

Jak je u úspěšných intervencí v oblasti veřejného zdraví běžné, potlačený problém stál sám o sobě nakonec méně než ona intervence.

Lidé si tedy pořídili bezprostřední přímou zkušenost s náklady proticovidových intervencí, ale ne přímou zkušenost s náklady nezvládnuté epidemie (a následně ještě tvrdších a delších omezení).

To by samo o sobě nebylo úplně kritické, kdyby se společnost dokázala zhruba sjednotit na společných modelech problému, nebo důvěře k odborným autoritám.

V tomhle směru na mě dosti zapůsobil nedávný rozhovor s německým virologem Christianem Drostenem. Evidentně v něm váží každou větu, a na konci vysvětluje, že jednou z motivací proč věnovat tolik času podcstu a vysvětlování vědy je… že to vlastně je také nefarmaceutická intervence proti viru. Drostenovi a Angele Mereklové se myslím podařilo něco skvělého, totiž že německá veřejnost má široce sdílené modely epidemie, založené na skutečné epidemiologii a vědě. To má ohromný význam: přepočítáno na jednotnou měnu redukce R je představitelné, že Drostenovy podcasty mohou mít podobný vliv jako třeba zrušení prezenční výuky na univerzitách.

V Česku naopak v tom, aby společnost měla sdílenou a co možná nejvěrnější představu reality, část elit selhala. Počínaje vládou, která se rozhodla nasadit si na hlavy vavřínové věnce a usnout. Ale také nemalou částí lékařské veřejnosti. Kde nejde jen o několik televizních lékařských celebrit, ale i o část praktických lékařů, část ministertva zdravotnictví, a dokonce část hygieniků. Vždycky máte nějaký extrém, ale důležitý není ten extrém, ale třeba 60% percentil, a mainstream.

V tomhle směru v Česku není problém sám o sobě třeba konspirační teoretik MUDr. Šmucler, problém je možná třetina lékařů, kteří si myslí že …Šmucler to sice přehání a je trochu šašek, ale v mnohém má pravdu; pravda je někde mezi; s COVIDem se moc blbne, a vlastně je to normální viróza; takže klid, vyležet; testy jsou zbytečné a drahé; trasování je nějaká blbost se kterou přišli lidi od IT; a stejně na to umřou jen lidé kteří v nemocnicích umírají normálně, a vůbec, co ostatní nemoci.

V takové situaci je pro média přirozené postavit to jako konflikt. Jeden profesor říká tohle, druhý opak, my dáváme hlas oběma stranám rovnoměrně, a když se pohádají naživo tak to je pro sledovanost úplně nejlepší. V dalším kroku na sociálních médích se snadno rozšíří příjemná a jednoduchá lež než nepříjmená pravda.

Výsledkem je… společnost, která je zmatená a neshoduje se nejen na tom, co dělat, ale vůbec co je skutečnost a co jsou možnosti co dělat.

Vraždící memy

Pár příkladů modelů které jsou v ČR rozšířené … myslím že by se jim klidně dalo říkat vraždící memy.

1. Model “je třeba nalézt střední polohu mezi potlačením epidemie a poškozením ekonomiky”. Tohle je podle mě nejvlivnější omyl, který převládá i u jinak rozumných a racionálních lidí. Problém je v nepochopení zákonitostí exponenciálního růstu a dynamiky epidemie. V první aproximaci platí že větší epidemie = větší poškození všeho, včetně ekonomiky. Teprve člen druhého řádu je otázka jak dostat R pod 1 levně.

Rovnováha, kterou hledači střední cesty najdou ve skutečnosti, je rovnováha, kdy škody způsobené COVIDem vzrostou natolik, že ta protiCOVID opatření viditelně začnou dávat smysl. Výsledkem je v součtu víc škod, víc mrtvých, víc strachu, a větší zničení ekonomiky, ale celé je to pak pochopitelnější a člověk nemusí věřit modelům, ale může veřit zkušenosti.

2. “Lidé umírají s COVIDem”. Lidé umírající s COVIDem je dost děsivý mem, který umožňuje relativizovat i “tvrdá” data o mrtvých. V zemích, kde se epidemie skutečně rozběhla přitom platí, že významnější je opačný efekt — ne všechna úmrtí navíc zůsobená pandemií jsou zachycená. Takže celkový počet obětí COVIDu je v mnoha zemích _větší_ než vykázané číslo “úmrtí s COVID”.

3. “Mladých se to netýká”. Ano, riziko smrti pro lidi třeba ve věku 20–30 je klidně o dva řády jinde než pro seniory. Celkové následky rozvinuté epidemie dopadnou úplně na všechny, škodami ve školství, podnikání, kultuře, ekonomice… Nejlevnější nerepresivní řešení přitom závisí na spolupráci všech. Dost možná většině společnosti chybí kauzální model “více COVID” => “dražší boj proti COVID” => “více zničená ekonomika” => problém.

To se týká např. i špatných ekonomů neschopných si rozmyslet že “dražší boj proti COVID” není něco, co si prostě můžeme říci že neuděláme.

…problematických modelů je víc.

Co je třeba

Co je třeba? Podle mě

1. Stát musí jasně deklarovat o co se snažíme. Cílem musí být stav, kdy je epidemie pod kontrolou, žije se nějakou dobu ne úplně normálně ale v nějakém “novém normálu”, a nízký tok nákaz udržuje testování, trasování a levná opatření založená na _spolupráci_ celé společnosti.

Pokud tento comitment neexistuje, nebude existovat shoda.

2. Co se děje a co se přijímá je třeba vysvětlovat. Alespoň ve zjedodušené formě je nejspíš potřeba vysvětlovat pořád totéž — například, že virus se šíří nejlépe v uzavřených prostorech, kde je hodně lidí kteří mluví, ještě bez roušek, a ještě hůř pokud nahlas. Různou formou, různými médii.

3. Pro lidi, kteří v nějakou chvíli uvěřili různým omylům, je pořeba nechat volnou nějakou “cestu k ústupu” kde neutrpí jejich ego. Jen málo lidí si ochotně přizná “mýlil jsem se / sdílet tohle byl omyl / … “. Je potřeba najít cesty, které lidem umožní změnit názor, aniž by to chápali jako porážku nebo přiznání vlastní hlouposti.

Mainly writing about COVID here. Researching x-risks, AI, complex systems, rational decision making. Drinking tea

Mainly writing about COVID here. Researching x-risks, AI, complex systems, rational decision making. Drinking tea